SLOVENSKÝ DENÍK
Expedice Slovenský Ráj 2004

Marek Pecka

Marek Pecka – navigátor, fotograf
 Moje maličkost s mapou a fotoaparátem.

Zdeněk Urban – tlumočník, kamikadze
 Jeho znalost polštiny byla v komunikaci s domorodými Slováky k nezaplacení.

Škoda Favorit – expediční vozidlo
 Nenechala nás nikdy ve štychu.

   Na počátku této výpravy, která měla odpovědět na otázku zda půjde o aktivní odpočinek nebo jen o prostý boj o přežití, byl vlastně pochod Náměšť – Čučice, který jsme v roce 2003 absolvovali v našem složení, tedy Já – Marek Pecka, Martin Vaštík a samozřejmě Zdeněk Urban. Tehdy jsme ovšem ještě vůbec netušili co se z této více – méně „hurá akce“ vyvine.
  Následoval dlouhý rok příprav a plánů. Několikrát jsme se sešli na konspiračních schůzkách, na kterých jsme si vytýčili hlavní cíle a úkoly, otázky výstroje, ubytování atd.
  Otázka ubytování se ukázala jako stěžejní. Jako základní tábor v podstatě připadaly tři rekreační střediska – Čingov, Podlesok a Kláštorisko. A právě na Kláštorisko padla naše volba. Jako jediné je umístěno přímo v Ráji a tedy přímo v divočině. Úkolem obstarat ubytování byl pověřen Zdeněk a myslím, že důvěru v něj vloženou nezklamal. Právě tehdy jsme mohli poprvé ocenit jeho jazykové schopnosti. Obratem nám z tohoto střediska poslali potvrzení objednávky s podrobným popisem cesty přes Ráj. Možná až moc podrobným; věta cituji „cesta je lesná a veľmi rozbitá“ nás trochu vyděsila, no upřímně asi nejvíc Martina přeci jen je to jeho auto. S tímto dokumentem nám také přišlo potvrzení pro vjezd do Ráje, na němž, světe div se, chybí razítko ( proč mě to nepřekvapuje ? ), takže v podstatě máme v ruce jen cár papíru, který nám až tak moc nepomůže. 
  Dalším důležitým, řekl bych životním, bodem bude stravování. První den to spraví naprostá klasika – řízky z domova. Pak se budeme muset vrhnout do spárů domorodců. Slovenská kuchyně nebude určitě zas až tak jiná než ta naše, takže v tomhle ohledu by to mělo být dobré. Docela se těším na nějakou slovenskou specialitu. Každý cestovatel by měl, pokud chce navštívenou zemi opravdu poznat, ochutnat i její kulinářské výtvory.
  Co se týče výstroje, tady si myslím, že jsme v pohodě. Hlavně mít kvalitní trekovou obuv, to je solidní základ. V tomto směru máme největší problémy se členem výpravy Zdeňkem, který se zatím chová jako kdybychom šli na výlet do Čučic. Nejsem si úplně jist jestli zvládne náročný úděl cestovatele.
  Důležité také bylo nechat se pojistit. Já jsem zvolil levnou variantu pouze zdravotního pojištění, ale v nabídce bylo i všelijaké připojištění např. zavazadel, odpovědnosti atd. Vyřízení pojištění proběhlo docela rychle, podezřele rychle. Ale na to jsem přišel až doma když jsem si prohlížel přiložené brožurky, kde mě nejvíce zaujala pasáž, kde pojišťovna určuje na co se pojištění nevztahuje. Mezi asi stovkou činností mě nejvíc upoutala formulace „na cestách zpevněných řetězy, lany nebo žebříky“ což jsou ve Slovenském Ráji v podstatě jediné cesty kde se budeme pohybovat. To znamená, že jestli se něco někomu z naší skupiny stane, budou muset ostatní členové expedice svého druha odtáhnout někam do lesa a pokácet na něj strom nebo poněkud méně bolestivou možností je dostat ho do základního tábora a simulovat úraz při návštěvě sprchy. Mám pocit, že na Slovensku můžeme pouze dýchat a dělat jen  ty nejnutnější pohyby.
  Definitivní termín naší cesty byl určen na 25. až 30. července 2004. Jako generální zkoušku, která měla prověřit naši přípravu a schopnosti, jsme zvolili opět pochod Náměšť – Čučice. Přiznejme si, že tento test dopadl tragicky. Několikeré bloudění, kdy z původních 25 se nakonec stalo asi 35 kilometrů, nebudí důvěru v naše schopnosti coby horských vůdců. Ke cti nám může sloužit fakt, že i tak jsme nepřišli do cíle poslední. Je fakt, že to trošku kalí skutečnost, že jsme si pro diplom přijeli autem, avšak mě osobně z něj museli vyndat a donést k předávající a poté znovu vysypat do auta ( malinko jsem si to přibarvil, ale skoro to tak bylo ). Opravdu náročná zkouška. Tohle, nebojím se napsat fiasko, nás opět postavilo na tvrdou zem. Ukázalo nám, že si nemůžeme dovolit nic podcenit.
  Teď, když už se blíží den odjezdu zmocňuje se nás čím dál více neklid a očekávání z dalších událostí. Takže zapřahat a vzhůru na cestu …

  Á, málem bych zapomněl, pár dní před odjezdem se vyskytla jistá komplikace – onemocněl nám člen expedice, řidič a hlavně majitel vozu Martin. Konkrétně on měl od nás naprostý zákaz všech sportovních aktivit, avšak v karanténě jsme ho držet bohužel nemohli. Zákeřný virus !

  Martin pro mě přijel ve smluvených pět hodin ráno, naložili jsme moje zavazadla k jeho a vyrazili jsme do Náměště za Zdeňkem. Tam nás trochu čekal šok, to když Zdenda vyšel před dům pouze s igelitovým pytlíkem v němž měl jen botasky. Mysleli jsme si, že si toho moc asi brát nebude, ale tohle nás opravdu překvapilo. Naše obavy se však ukázaly jako liché a on přidal svou výstroj k té naší. Tak a společné dobrodružství může začít.
  Pro naší jízdu jsme zvolili trasu přes Brno, Uherské Hradiště, Uherský Brod, na hraniční přechod Starý Hrozenkov, na Slovensku pak přes Trenčín, Žilinu, Martin, dále na Liptovský Mikuláš, Poprad. Z Popradu pak přes obec Hrabušice, průjezd kempem Podlesok a cíl Kláštorisko.
  Na českém území jsme se chtěli držet spíše na neplacených silnicích, protože kupovat dálniční známku kvůli pár kilometrům by se nám nevyplatilo. Naopak na Slovensku se nám zdálo výhodné pro náš směr využít tamní dálnice.
  Cesta, vzhledem k tomu, že v neděli nebyl prakticky žádný provoz, probíhala celkem v poklidu. Přes Brno jsme se pomocí mapy nějak vymotali, v Uh. Hradišti pak menší odpočinek u místní Hypernovy a už za chvíli jsme měli překročit státní hranici ve Starém Hrozenkově.
  Odbavení proběhlo během pár vteřin. Celník jen letmo zkontroloval naše doklady a jsme v cizí zemi. Prakticky okamžitě po překročení hranice se naše mobily přepnuly na příslušné slovenské operátory. Vlastně myslím, že pouze Zdeňkův operátor se trochu cukal.
  Teď nás čekal první úkol, a to sehnat dálniční známku. V Drietomě, což je první větší známka civilizace kousek za přechodem, byl Zdeněk vyslán do jakéhosi obchodu, patrně potravin, aby se optal kde lze známku koupit. Místní nás poslali na blízkou benzínku. Tady se nám ovšem stala taková nemilá věc, málem jsme zde ztratili člena výpravy Zdeňka Urbana. To když koupil známku a jak mi ji dával předním oknem do vozu, Martin zčista jasna zavelel „Tak jedem !“ a protože byl pánem vozu tak se i rozjel. Takže Zdenda zůstal stát u stojanu a díval se jak se mu snažíme ujet. Naštěstí jsme si po pár metrech všimli, že si nenastoupil. Pak dostal od nás vynadáno – samozřejmě.
  Kousek  před Trenčínem jsme se napojili na dálnici a vydali se směr Považská  Bystrica. U obce Beluša  je Martin tak fascinovaný bílým Chevroletem jedoucím před námi, že sjíždíme z dálnice. Okamžitě se nás zmocnilo zděšení. Co ho to proboha jenom napadlo ? Bloudíme. Vracíme se na dálnici směr Trenčín. Na prvním sjezdu se opět vracíme na směr Považská Bystřice. V místě kde Martin, jak jsme se původně domnívali, špatně sjel byla malá směrovka na Považskou Bystrici. Opět opouštíme dálnici a pokračujeme po této silnici.
  Cesta dál pokračovala docela v klidu. Projeli jsme i námi tolik obávanou Žilinu A už nás čekal nádherný úsek naší cesty jimž měl být průjezd Malou a Velkou Fatrou.
  Jeli jsme po klikaté silnici údolím Váhu majíc majestátní  řeku po levici a na obou stranách se nad námi tyčí téměř kolmé skalní stěny. Úchvatná podívaná, až z toho zamrazí.
  Za Rožumberokem opět najíždíme na dálnici. Tento tah vede přímo po hrázi Liptovské Mary, obrovské vodní plochy, kterou tedy alespoň z části zahlédneme.
  Jsme již pěkných pár hodin na cestě a už se blíží cíl naší jízdy. Projíždíme Poprad, kde nám trochu komplikuje život poněkud zmatené dopravní značení a ve Spišském Štvrtku odbočujeme na Hrabušice. Byli jsme upozorněni, že v Hrabušicích  bude u mostku nějaká cikánka nabízet ubytování a tak jsme čekali jestli tam bude. Tak vlastně zjistíme zda jedem dobře. Nezklamala, byla tam ! Přejeli jsme onen mostek a za chvíli jsme stáli před vjezdem do střediska Podlesok.
  Přišel k nám jakýsi „chalan“, kterému jsme vysvětlili, že máme zajištěno ubytování na Kláštorisku. Martin se ho zeptal jak se tam dostaneme a jaká je kvalita té silnice. Měli jsme se dát u „sůdiku“ ( veliký sud na rozcestí ) do prava a pak už jen nahoru. A stav cesty ? Prý tam „vola čo robili“ – podle něj tam měla být nová asfaltka.
  No asfaltka tam sice byla, ale jakmile jsme vjeli do lesa končila asi po deseti metrech. Dál už jen byla silně rozbitá kamenitá cesta plná výmolů. Šplhali jsme se vzhůru tou velice klikatou „silnicí“ doslova krokem. Z jedné strany příkrý sráz, z druhé strmé stěny kopců.
  Auto se nám najednou začalo přehřívat a tak jsme museli pustit naplno topení abychom mu ulevili. Jízda se tak pro nás stala naprosto doslova pekelná. Strašné vedro ! Zhruba v půli kopce se proti nám „vyřítily“ tři auta prchajících turistů. Ještě štěstí, že zde bylo místo na vyhnutí. Asi po více než hodině, během které jsme urazili asi sedm kilometrů, les konečně ustoupil a my jsme uviděli první chatky. Je jedna hodina po poledni a my jsme to dokázali ! Konečně Kláštorisko !
  Přijeli jsme napůl uvaření, na pokraji psychických i fyzických sil. Museli jsme vypadat asi dost podivně, když jsme se vypotáceli ven z auta u restaurace, před kterou v té době bylo bezmála dvě stě lidí.
  Na nic jsme nečekali a vydali jsme se najít kancelář vedoucího, abychom se mohli nahlásit. Správný směr nám ukázala neskutečně krásná číšnice, kterou jsme pak už, ale bohužel nikdy neviděli. Byla to víla z jiné pohádky.
  S vedoucím jsme si upřesnili dobu trvání pobytu, vybrali chatku, zaplatili a mohli jsme se ubytovat.
  Rekreační středisko Kláštorisko je vlastně několik chat s hlavní budovou ležících okolo louky. Na dolní straně, přímo naproti restauraci, stojí zřícenina Kartuziánského kláštera.
  V r. 1241 našli obyvatelé okolních obcí v prostoru Kláštoriska útočiště před Tatary. Kláštorisko, ze tří stran chráněné soutěskami a hlubokými údolími, bylo prakticky nedobytné. Na místě záchrany okolo r. 1305 vybudovali klášter pro řeholi kartuziánů. V 15. století jej obsadili husiti, poté pak bratříci. V polovině 16. století dala však Spišská župa objekt zbourat, aby nesloužil jako úkryt pro loupežníky. Dnes je v rozsáhlé rekonstrukci.
  Naše chatka byla umístěna poněkud stranou od veškerého dění u hlavní budovy, která byla vzdálena asi dvě stě metru. A to nám vyhovovalo. Jak jsme doufali bude pěkné počasí, tak nám trochu delší cesta do sprch nebude až tak vadit. Počasí se však mělo již brzo změnit. To jsme, ale ještě netušili.
  Auto Martin zaparkoval hned pod chatkou kde byla zem alespoň trochu rovná. Ze všeho nejdřív jsme se vydali na průzkum našeho nového domova.
  Chatka byla docela velká. Hned za vchodovými dveřmi byla taková verandička s odpadkovým košem, zrcadlem a umělohmotným lavorem místo umyvadla. Za ní pak byla hlavní místnost se třemi postelemi a skříněmi. Byly zde také akumulační kamna, které nám v budoucnu ještě dobře poslouží. Z okna jsme měli částečně výhled na klášter a do údolí. Postele byly čistě povlečeny a vše tedy připraveno k užívání.
  Rozebrali jsme si postele a vybalili si věci z auta. Převlékli jsme se do „domácího“ a hladoví jsme se vrhli na poslední řízky z domova.
  Já osobně jsem byl úplně nažhavený na první naší tůru, tak mě trochu zklamalo když si kluci šli lehnout. Šel sem nakonec taky, ale stejně jsem se jenom na posteli nervózně převaloval nebo prostě jenom se coural po okolí. Neměl jsem vůbec myšlenky na spánek. Kluci už to nakonec nemohli se mnou vydržet. Bylo krásné slunečné počasí, odbilo právě pět hodin a my jsme vyrazili .
  Na začátek našeho pobytu jsme zvolili krátkou trasu, přeci jen únava po dlouhé cestě byla znát. Aspoň si to zlehka osaháme a budeme vědět do čeho jdeme.
  Našemu účelu výborně posloužila stezka Kláštorskou roklinou. Tato trasa prakticky začínala a končila hned u naší chatky.
  Soutěsku vytvořil potok, který pramení pod Kláštoriskem a poté se vlévá do řeky Hornád. Vydali jsme se tedy sestupovat po žluté značce do ústí rokliny. Sestup nebyl nijak zvlášť obtížný. Z ústí stoupáme po zelené značce náročným výstupem soutěskou Kláštorská roklina. Zde je již to na co jsme se tolik těšili: řetězy, stupačky a hlavně žebříky. Jak postupujeme řečištěm potoku překonáváme první vodopády. Postupně vodopád Objevitelů a Duhový Vodopád, který překonáváme dlouhým žebříkem. Pak korytem k vodopádu Antona Straky. Objevili jsme zde také jeskyni. Byla to jakási díra ve skalním masivu asi deset metru nad potokem. Náš dobrodružný duch nás donutil se k ní vyškrábat a prozkoumat ji. Byla to opravdu jenom díra… Dál proti proudu jsme přešli přes kaskády Gustava Nedobrého až k Malému vodopádu. Pokračovali jsme dále a za Máchovým vodopádem se začala roklina poněkud rozšiřovat. Za malý okamžik se nám již ukazovaly obrysy  kláštera. Celou trasu jsme zvládli za necelou hodinku.
  Špinaví a zpocení se těšíme do sprch. Sprcha je docela pěkná, ale jsou tady pouze dvě kabinky. Zdeněk nechce čekat až se Já a Martin umyjeme, a protože ve vedlejší dámské sprše nikdo není, riskuje a jde se umýt tam. Vzhledem k tomu,že v dámské sprše jsou kabinky tři, rozhodlo se, že budeme chodit tam. Navíc tato je mnohem lepší než ta pánská. Jak někde v hotelu.
  Byli jsme tak utahaní, že jsme jen něco málo pojedli a šli si lehnout. Zdeněk si ještě hraje s kamny.

Den druhý
26. července 2004
 
  Ráno jsme se probudili do zamračeného a pošmourného dne. Navíc první noc v Ráji jsme se moc dobře nevyspali. Bylo nám hrozné horko. Totiž,  jak se Zdeněk včera motal okolo kamen, nechal je zapnuté na plný výkon. Od této události jsme museli tohoto člena výpravy hlídat. Bylo to životně důležité.
  Po nezbytné ranní hygieně jsme se nasnídali. Polívka do hrnku nebo konzerva a chleba, trocha čaje to byly naše pokrmy.
  Jako tůru pro dnešní den jsme zvolili pochod soutěskou Suchá Belá. Oproti včerejšku se už musíme pořádně připravit. Konečně nás čeká mnoha kilometrová štreka, strávíme tak na cestě několik hodin. Balíme si do batohů dostatek pití, müsly tyčinky a tatranky.
  Vyrážíme asi v půl desáté. Čeká nás zhruba hodinu a půl dlouhý pochod do kempu Podlesok z nějž se pak dostaneme do rokliny. Z velké části kopírujeme cestu po níž jsme včera přijeli. Kousek před kempem nás přepadl déšť, který se postupně změnil v pořádný liják. Úplně promáčení jsme doběhli do Podlesku, kde jsme se schovali do chaty se suvenýry. Využili jsme toho a zakoupili jsme pohledy a známky.
  Protože déšť neustával šli jsme se ukrýt do blízké restaurace Spišská koliba. Zde jsme v suchu a teple nad šálkem horké čokolády a espresa napsali naše „pozdravy z fronty“. Martin a Zdeněk se pak vydali s našimi pohledy přímo na recepci kempu, kde byla poštovní schránka. A protože jsme měli na předposlední den pobytu naplánovanou návštěvu Dobšinské ledové jeskyně a Spišského hradu, šli za tamním vedoucím domluvit úschovu našeho auta přes noc, abychom nemuseli kvůli poslední noci znova zbytečně šplhat tou příšernou cestou na Kláštorisko.
  Z oblohy se stále valily proudy vody a jelikož se blížil čas oběda, rozhodli jsme se zde najíst. Jídlo bylo docela drahé, malé porce a ani chuťově nic moc. Také jsme se tady poprvé a bohužel ne naposledy, setkali s jistým slovenským „fenoménem“ nosit příbor až poté co vám donesou jídlo.
Za chvíli co jsme dojedli konečně přestalo pršet. Vyrážíme !
  Čeká na nás náročný přechod tajemným světem kaskád s vodopády a roklinami.
  Od  rozcestníku před vjezdem do kempu  postupujeme po zelené značce  do soutěsky Suchá Belá. Před vstupem si ještě musíme koupit vstupenku. Za chvíli již vstupujeme  do řečiště a pokračujeme lesem. Počáteční úsek soutěsky není příliš náročný.  Pomocí dřevěných lávek jdeme střídavě po obou březích potoka až pod roklinu Mísových vodopádů, kde začíná exponovaný výstup. Jejich název je odvozen od tvaru prvního z nich, který má tvar mísy. Vodopády překonáváme pomocí stupaček a žebříků.
  Čím více stoupáme výše,  tím je koryto potoka  víc zanesené naplavenými balvany, kluzkými kládami a klacky. Po dešti se valí řečištěm docela dost vody, tak se alespoň z počátku snažíme nenamočit se. Skáčeme po kamenech a mokrých kládách. Poté co jsem asi po páté do potoka padl, snahu vzdávám. Zjišťuji, že do bot mi neteče a to je důvod proč jsem si je také pořídil.
  Za okamžik jsme přešli nad Mísovými vodopády korytem potoka přes nejužší místo tzv. Roklinu, pod Okénkový Vodopád.  Překonáváme ho velmi dlouhým žebříkem  po skalní stěně a skrz kamenné okno jsme se dostali až nad vodopád.
  Obloha se docela protrhala a vysvitlo sluníčko. Nastalo hodně teplo, a protože bylo všechno promáčené, udělalo se strašlivé  dusno. Pot se z nás jenom řinul.
  Dále nás čekala poněkud širší část soutěsky až k mohutnému Korytovému vodopádu. Po rozšíření jeden z přítoků vytvořil další a to Boční vodopád. Pokračujeme okolo něj opět do zúžené části doliny tzv. Kaskád.
  Trasa nás dále vede lesem mírnějším stoupáním širší částí soutěsky. Potok má místy ponorný tok.
  U studničky, která je jedním z pramenů Suché Belé, jsme vyšli na úzkou asfaltku a za pár minut jsme přišli k rozcestí Suchá Belá-vrch. Stál zde turistický přístřešek s lavičkami a tak jsme si tady udělali malý odpočinek.
  Odtud jsme pokračovali po žluté značce pohodlnou lesní cestou až k rozcestí Pod Vtáčím hrbom. Dáváme se doprava na červenou značku. Pohodlně klesáme lesní cestou a přes zalesněnou část planiny Glac se dostáváme až k nejvýchodnějšímu lučnímu bodu – Kláštorisku.
  Opět se zatáhlo a začalo pršet. Ještě štěstí, že jsme již v základním táboře. Zjišťujeme, že jsme na Kláštorisku prakticky sami. Zahlédli jsme zde ubytované jen nějaké starší manžele.
  Jednak mokří od deště a také zpocení, museli jsme všechno oblečení a boty pořádně vysušit. Teď konečně přišly ke slovu naše kamna. Z chaty se nám stala tak trochu sušárna.
  Po osprchování, jsme ujedli něco našich zásob, a protože Martin vzal sebou kytaru pokoušeli jsme se o jisté kulturní vyžití.

Den třetí
27. července 2004
 
  A chčije a chčije a chčije. Lije jako z konve. Hrajeme karty, cpeme se smaženými brambůrkami, pijeme pivo z plechovek a hrajeme na kytaru. Nebo se prostě jen tak válíme. Co jiného v takové slotě ?
  Na dnešek jsme měli naplánovanou tůru roklinou Velký Kysel´. Pomalu se, ale smiřujeme s tím, že dnes nikam nepůjdeme.
  V poledne jsme se šli naobědvat do „naší“ restaurace. Já a Martin jsme si dali normální „neutrální“ jídlo, zatímco Zdeněk si chtěl vyzkoušet slovenskou specialitu. Objednané Brynzové halušky mu, ale moc nechutnaly. Jinak jídlo bylo velice dobré, za dobrou cenu a oproti Spišské kolibě na Podlesku byly i velké porce.
  Okolo půl třetí nakonec vyrážíme. Sice ještě prší, ale není to již takový liják.
  Vybaveni pláštěnkami, bundou s kapucí a se Zdeňkem s deštníkem se pouštíme od rozcestníku u restaurace po modré značce. Vystoupali jsme až na hřbet kde jsme odbočili na značku žlutou. Za chvíli jsme pomocí mostíku a dřevěných lávek překonali první vodopád ( promiňte, ale nejsem si jistý jeho jménem ).
  Přesunuli jsme se k ukazateli Kysel´- rozcestí, kde se stékají tři přítoky Kysel´a.
  Pouštíme se od něj po zelené značce, ze začátku řečištěm potoka a poté postupujeme údolím pomocí kluzkých dřevěných lávek. Po břehu potoka se dostáváme k Pawlasovu vodopádu. Jmenuje se podle první známé oběti Slovenského ráje, která na tomto místě zahynula v r. 1926. Vodopád jsme překonali pomocí dřevěného žebříku.
  Stále prší. Střídá se prudký déšť se slabším, je to jak na houpačce. Chůze se stává velmi nepříjemnou.
  Nad Pawlasovým vodopádem pokračujeme lehčím terénem až k vodopádu Ochránců přírody. Překonali jsme ho po kovovém žebříku a za ním následující krátkou roklinu pomocí stupaček.  Jdeme asi metr nad bouřícím potokem. Všude okolo nás jsou strmé skalní stěny, zdejší silné přítmí umocněné zataženou oblohou, vytváří dokonalou atmosféru divočiny a vzrušujícího nebezpečí.
  Stezka dál pokračuje údolím až k zlomu prahu doliny tzv. Bariéra. Ze skalní stěny stéká do doliny několik přítoku, které vytvářejí v Bariéře vodopády.
  Stezkou sledujeme potok a poté využíváme lesní cestu po níž se dostáváme k upravené studničce. Od studničky jsme se pak prudkým stoupáním dostali k rozcestníku Biskupské chyžky. Se svými 1 004 metry nad mořem je to vůbec nejvýše položené místo, kterého naše expedice pěšky dosáhla.
  Pokračujeme po žluté značce a mírně klesneme polootevřeným terénem a za okamžik se ocitneme na okraji luční polany u rozcestí s přístřeškem Glac-Malá poľana. Na tomto místě se před námi otevřel krásný pohled do údolí a v dálce, částečně v mracích ukryté, hřebeny okolních kopců. Chvíli zde odpočíváme a pak jsme odbočili doprava na modrou značku po, které jsme se po úzké asfaltové cestě dostali na rozcestí Suchá Belá-vrch. Z tohoto místa se již vracíme zpět na Kláštorisko stejnou cestou jako včera.
  Do základního tábora se vracíme totálně promočení. Prakticky na nás nezůstala nit suchá. Boty jsme nacpali co nejblíže kamnům a trička, kraťasy, kalhoty a bundy kam se dalo. Máme je úplně všude na garnyžích oken, na skříních a nad kamny.
  Kluci se mě ještě snaží naučit žolíky. Nejde jim to snadno, ale časem jsem dokázal i vyhrávat.
              

Den čtvrtý
28. července 2004

  Čtvrtého dne naší výpravy nás čekala asi nejdelší tůra ve Slovenském Ráji, přes čtrnáct kilometrů dlouhá trasa – Prielom Hornádu.
  Docela se ochladilo, takže jsme si již místo kraťasů museli vzít kalhoty. Prakticky už třetí den nepřetržitě prší.
  Kolem desáté hodiny vyrážíme za mírného deště naší starou známou cestou na Podlesok. Pokračujeme po ní však jen kousek a asi po patnácti minutách jsme u rozcestníku Pod Kláštoriskem odbočili po zelené značce směrem k Hrdlu Hornádu. Prošli jsme okolo střediska Radost´ až k mostíku před skalní zúženinou nazývanou Hrdlo Hornádu, což je začátek atraktivního přechodu kaňonem Prielomu Hornádu. Před vstupem do údolí jsme ještě v dálce zahlédli stádo asi sta ovcí pasoucích se na okolních svazích. Myslím, že nevidět tyto pro Slovensko tak typická zvířata, nebyla by naše expedice úplně zkompletovaná.
  K naší velké radosti konečně přestalo pršet. Alespoň tedy na chvíli.
  Od rozcestí jsme se dali stezkou doprava po modré značce okolo Hornádu. Stezka vede až k stavení připomínající srub méně náročným terénem. Náročná část  začíná až za ním a tak postupně přecházíme stupačky  Pod Zelenou horou a při Mnichově jeskyni ( v originále se trochu legračně jmenuje Mníchova diera ).
  Stupačky na Hornádu jsou pro nás tak trochu novinkou. Jsou přidělány ke kolmé skalní stěně několik metrů nad vodní hladinou. Stabilitu udržujeme pomocí řetězu ukotveného na skále. Mrazí v zádech při pohledu do hloubky pod námi na bouřící řeku.
  Pokračovali jsme dále po břehu řeky až k řetězovému mostu po němž jsme přešli na pravý břeh Hornádu . Za chvíli jsme dorazili k stupačkám Nad Věčným deštěm. Ze skalního masivu zde vyvěrá pramen, který se tříští o hrubou skálu a vytváří tak dojem dešťových kapek.
  Skalnaté břehy jsou doslova provrtány desítkami děr vymletých obrovskou silou vody. Některé jsou menší, jiné dosahují úctyhodných rozměrů. Některé z nich jsou i docela vysoko nad hladinou. Připomíná nám to kusy ementálu.
  Přes stupačky Nad Lanovou lávkou jsme přišli k rozcestí Kláštorská roklina-ústí. Po Lanové lávce jsme přešli na levý břeh. Když jsme byli něco za polovinou lávky, v počtu patnácti osob, tak asi osmiletá holčička nesměle pronesla, že lávka je jen pro pět osob. Polil nás studený pot. Zbytek lávky jsme doslova proletěli.
  Po stezce jsme se dostali k stupačkám při zářezu a za okamžik k stupačkám Nad Zelenou dolinou a po řetězové lávce jsme opět přešli na pravý břeh Hornádu.
  Po břehu řeky jsme začali po úzké stezce strmě stoupat až k lávce Nad strží. Cesta vede okolo nepřístupné Zelené doliny. Z vrcholu se nám naskytl pěkný pohled na protilehlý vápencový svah hřebenu Ihríka.
  Znovu jsme sestoupili po skalnaté stezce jištěni pomocí řetězů a přešli jsme přes mostík Nad mlýnem do rekreační oblasti Letanovský mlýn, která se nachází v rozšířené časti Prielomu Hornádu.
  Prošli jsme mezi chatami až jsme se dostali k rozcestí, které leží nedaleko kamenného kartuziánského mostu. Před mnoha sty lety svým jediným obloukem jakoby zkrotil tok řeky a odolávajíc síle přírody stojí tu dodnes.
  Na tomto rozcestí se rozhodujeme zda pokračovat v přechodu Hornádu nebo odbočit na červenou a vydat se zpět na Kláštorisko. Únava z předešlých dnů se již pomalu začíná projevovat. Jako obvykle však vítězí touha po dobrodružství a my se vydáváme dál kaňonem.
  Přešli jsme přes most a po pohodlné lesní cestě jsme došli až k prameni vyvěrajícího ze svahu. Postupně jsme přešli přes stupačky Pod mlýnem, přes stupačky u jeskyně a stupačky Nad Tišinou. Většina těchto přechodů začíná někde u hladiny, aby nás stupačky postupně vynesly několik metrů nad řeku. Přešli jsme mostík a zanedlouho jsme došli k rozcestí Pod Tomášovským výhledem.
  Tomášovský výhled je skalní terasa na jižním svahu hřebenu Ľudmanky. Je z něho pěkný výhled do doliny Bieleho potoka, na Prielom Hornádu a na Vysoké Tatry.
  My ovšem přecházíme mostík a po zelené pokračujeme k rozcestníku Biely potok-rozcestí. Od rozcestí nás čeká pekelně prudké a dlouhé stoupání na Kláštorisko. Pro mě osobně to byl fyzicky nejnáročnější úsek naší expedice. Sáhl jsem si až na dno svých sil. Drobně prší a je docela dusno, špatně se dýchá. Pláštěnka vůbec nevětrá a tak se pot ze mě jen lije. Mlží se mi brýle, musím je sundat a jdu tak prakticky poslepu.
  Vystoupali jsme po hřebeni na vrch Čertova sihoť. Tady jsme pochopili, že všechny útrapy a nesmírná únava stály zato. Otevřel se nám pravděpodobně nejkrásnější výhled za dobu trvání naší výpravy. Před námi se nám skvěly okolní kopce hřebenu Gemerovského krasu, ze všeho nejvíc připomínající stromy porostlé homole cukru. V nesmírné hloubce pod námi se mezi jejich údolími nad vrcholky stromů vznášeli chomáčky páry. A tak zde můžeme zvolat: Stálo to za to !!!
  Pokračujeme dál stoupáním na Kláštorisko a poté po Kláštorské louce jsme pohodlně vysokou trávou sestoupili do základního tábora.
  Zítra si aspoň trochu odpočineme. Čeká nás totiž „motorizovaná tůra“ k Dobšinské ledové jeskyni a na Spišský hrad.
 
Den pátý
 29. července 2004
 
  Jako obvykle jsme se probudili do deštivého dne. Nasnídali jsme se, a protože se již nebudeme s autem vracet sem na Kláštorisko sbalili jsme si prakticky všechny věci a naložili je do auta. Nechali jsme si jen to nejnutnější jako hygienické potřeby, nějaké jídlo a šaty na převlečení.
  Na cestu se vydáváme za poměrně silného deště, který asi v polovině cesty na Podlesok ustal.
  Po projetí autokempinku jsme se dali doprava na okresní cestu. Okolo Národního parku jsme jeli po úzké asfaltce velice opatrně. Nejtěžší byl výjezd na 1 132 metrů vysoký vrch Kopanec. Prudká cesta se až neuvěřitelně kroutila. Jeli jsme tak nejvýše 40 km/h. Na rozcestí Krivian jsme odbočili na tzv. Gotickou cestu, která nás dovede do osady Dobšinská Ľadová Jaskyňa.
  Gotická cesta je turistický okruh procházející přes památky UNESCO, městskými památkovými rezervacemi nebo památkovými zónami.
  V osadě Dobšinská Ľadová Jaskyňa jsme zaparkovali na jednom ze dvou konkurenčních parkovištích. Každé z obou mělo své „naháněče“, kteří se vrhali před auta.
  Upravenou lesní cestou jsme asi za půl hodiny vystoupali k jeskyni. Tato přírodní památka musí mít ve světě mimořádný zvuk, protože zde bylo doslova našlapáno. Po zakoupení lístků, mimochodem nekřesťansky drahých, jsme se protlačili ke vchodu a za chvíli jsme již s naší skupinou sestupovali do nitra jeskyně.
  V roce 1870 ji objevil jakýsi E. Ruffiny a o rok později byla zpřístupněna veřejnosti. Jeskyně je 1 232 metrů dlouhá a 112 metrů hluboká s mohutnou ledovou výplní. Ledová výplň se zde vyskytuje ve formě podlahového ledu, ledopádů nebo ledových stalagmitů.Největší tloušťka podlahového ledu je ve Velké síni a to 26, 5 metru. Celkový objem ledu v jeskyni je asi 110 000 metrů krychlových. Patří mezi nejvýznamnější zaledněné jeskyně na světě. Její celoroční teplota nestoupne na víc než -2^o Celsia. Protože byla jeskyně zárukou trvalého a kvalitního ledu svého času zde, ve Velké síni, trénovali naši nejlepší krasobruslaři. Prohlídková trasa je 475 metrů dlouhá s převýšením 43 metrů.
  Zjišťuji, že vzít si na sebe kraťasy nebyl úplně nejšťastnější nápad. Vypadám mezi,do bund navlečenými, turisty jako exot. Za čtyřicet minut prohlídky mi nohy docela slušně ztuhly.
  Pořizovat fotografie je uvnitř zakázané – samozřejmě pokud si to tučně nezaplatíte. Martin se snažil fotit v naprostém utajení, takže fotky nejsou nijak zvlášť kvalitní. Ale díky za ně.
  Průvodci nás také upozornili, abychom se nedotýkali ledových stěn. Jakmile byli ovšem z dohledu všichni jak na povel si samozřejmě šáhli – bez rozdílu.
  Po prohlídce, od které jsme možná čekali víc, jsme se chtěli někde najíst. Po přečtení si cen dole v restauraci zjišťujeme, že zas takový hlad nemáme. Ještě si zde prohlížíme stánky se suvenýry, kterých je tu plno. Abych měl něco na památku koupil jsem si model rozcestníku, které jsme v Ráji potkávali skoro na každém kroku.
  Teď nás čeká nejprve návštěva Spišské Nové Vsi a pak Spišského hradu. Opět pojedeme po Gotické cestě, tentokrát naopak – směr Spišská Nová Ves, která je odsud vzdálená asi 40 kilometrů.
  Ve městě jsme zaparkovali přímo naproti policejní stanici a tak jsme doufali, že pod svícnem nebude tma. Vcelku rychle jsme našli místní moc hezké náměstí plné opravených krásných starých měšťanských a řemeslnických domů. Z větší části to jsou domy renesanční nebo renesančně přestavěné s barokními a klasicistními fasádami. Zhruba uprostřed náměstí stojí klasicistní radnice z roku 1780 a gotický farní kostel z 2. poloviny 12. století. Na konci 19. století byla k němu přistavěna věž, která je se svými 87 metry nejvyšší na Slovensku. U tohoto kostela se Zdeněk stal členem kurzu „učím se fotografovat“. Snaha, aby mě a Martina vyfotil u vstupního portálu byla skoro nadlidská. Díky Bohu za digitální foťáky !
  Na oběd jsme zašli do restaurace na náměstí s podivným názvem Modrá Gula ( podobnost s Modrou Ústřicí je čistě náhodná ). I když to byla spíše jídelna, za prostředí uvnitř by se nemusela stydět žádná lepší restaurace. Škoda jen, že nám donesli příbor až co přinesli jídlo – už zase !
  Město bylo bezva, myslím, že jsme zde snad ani neviděli ošklivou holku. Teda kromě Zdeňka, který pro změnu neviděl ani jednu hezkou. „No každej sme ňákej“.
  Ze Spišské Nové Vsi jsme vyjeli směrem na Krompachy. Čím víc jedeme na východ tím jsou vesnice a městečka víc rozbité a neupravené. A hlavně jsou plné cikánů.
  Před obcí Bystrany jsme na silnici potkali několik špinavých v příšerných hadrech navlečených „indiánek“ nesoucí dřevo na podpal v jakýchsi nůších. Skoro se nechce věřit, že jsme v Evropě 21. století. Samotné Bystrany, tedy cikánská část, to je středověk absolutní. Fotím tu hrůzu s auta za jízdy, ten strašný strach kdybychom tady museli zastavit.
  V obci Spišské Vlachy jsme odbočili na silnici, která nás dovedla do Spišského Podhradie.
  U železniční stanice na začátku města jsme odbočili z cesty doprava a přes koleje jsme se dostali na parkoviště. Přes louky, které byly vlivem předchozího deště a mnoha návštěvníků jak oranice, jsme vystoupili na travertinovou kopu Spišský hradní vrch s dominantním Spišským hradem.
  Přímo u hradní brány, kde byla pokladna, žebrali dva malí cikánští kluci…
  Spišský hrad je rozsáhlá zřícenina královského hradu. Ze stavby se zachovalo opevnění, část románského paláce z let 1220 – 30 a válcová věž postavená po roce 1249.
 Nahoru na věž jsme stoupali nízkým a uzounkým, tak 60 centimetrů širokým, kamenným schodištěm, které bylo mezi tlustými stěnami po obvodu věže. Byl to docela klaustrofobní zážitek. V každém patře na zdech vysely staré fotografie, obrazy a kresby původní podoby hradu. Z vrcholu se nám naskytla krásná vyhlídka na okolní hřebeny kopců a Spišské Podhradie jsme měli jako na dlani.
  Jádro hradu bylo v 2. polovině 14. století rozšířeno o nové opevnění, které pak bylo před polovinou 15. století zvětšeno o dvojnásobek původní plochy, pro posádku bratříků. Od roku 1464 patřil hrad Zápolským, kteří tu postavili kapli a rozšířili palác. V roce 1780 hrad bohužel do základů vyhořel a stala se zněj ruina. Ještě v dnešní době probíhá částečná rekonstrukce.
  V útrobách hradu jsme také navštívili muzeum bojové techniky a mučících nástrojů. Mají zde sbírku nejrůznějších děl a kanónů, houfnic, pušek, ale i středověká brnění s halapartnami nebo meči. V „mučírně“ pak byly k vidění různé lavice, okovy nebo třeba lámací kolo a palečnice.
  Zpátky do našeho dočasného domova jsme se vraceli po státní silnici přes Levoču do Spišského Štvrtku a dál pak nám už známou cestou na Podlesok. Auto jsme podle plánu nechali v kempu na Podlesku a nahoru na Kláštorisko jsme šlapali pěšky.
  Myslím, že prohlídka hradu byla skvělou tečkou za naším pobytem na Slovensku. Zítra už nás čeká jen odjezd domů do Česka.

Den šestý
30. července 2004
 
  Nastal den odjezdu. Samozřejmě prší, jak jinak. Balíme si poslední věci, hlavně tady nesmíme nic zapomenout. Ještě jsme zametli chatu a vysvlékli povlečení. Vrátili jsme klíče a vydáváme se na cestu s nadějí, že se opět setkáme s naším autem.
  Cestou dolů jsme zažili pravděpodobně nejsilnější průtrž mračen na naší výpravě. Všude po cestě se valý proudy vody. Z potůčku, který tekl přes cestu když jsme sem první den přijížděli, se stal dravý proud. Udělal jsem chybu když jsem si dole v autě nechal pohory. Teď mám na nohách úplně promáčené botasky.
  S úlevou jsme zjistili,že auto stojí tam kde jsme ho včera večer postavili. Úplně promáčení nasedáme a vydáváme se směr Třebíč.
  Cesta zpátky probíhala úplně v pohodě. Čím víc jsme jeli na západ tím bylo počasí lepší a lepší. Každým kilometrem déšť slábl až ustal úplně. A u nás v Česku bylo prostě nádherně. Modré nebe a teplo, jako když přijedete z Půlnočního království do země krále Miroslava. Během jízdy jsme poslouchali rádio, kde informovali o povodních na východním Slovensku. Například Spišské Podhradie, tedy místo kde jsme ještě včera byli je úplně pod vodou. Máme štěstí, že už jedeme domů.
   Ještě na Slovensku jsme si zašli v Považské Bystrici na oběd. Najedli jsme se v malé restauraci v Hypernově, a protože jsme se nechtěli vracet domů s hromadou slovenských korun tak jsme si tam šli i něco koupit. Tady Zdeněk způsobil docela legrační zmatek když si chtěl koupit malou umělou šavli, kterou asi někdo odhodil do jiného regálu ( je docela pravděpodobné, že ji tam ztratilo nějaké dítě a vůbec ji tady nemuseli prodávat ). Chvilku se dohadoval s pokladní, ale pak stejně musel ustoupit, byla nad jeho síly.
  Na zpáteční cestě jsme se chtěli ještě podívat na nějaký hrad. Naše volba padla na hrad Buchlov, ležící nedaleko Uherského Hradiště.
  Ze silnice Uherské Hradiště – Brno jsme odbočili na vedlejší komunikaci, která nás dovedla na parkoviště asi 200 metrů od hradu. Do hradu na první nádvoří jsme vstoupili barokní bránou s bastilionem, jejíž dnešní podoba pochází ze 17. století. Odtud jsme prošli po dřevěném mostě barokním průjezdem v budově purkrabství na druhé nádvoří. Zde jsou hospodářské budovy a renesanční bašta Andělka. Naproti nim se tyčí jádro původního středověkého hradu.
  Buchlov nejspíše vznikl již v 1. polovině 13. století na královském území na ochranu stezky vedoucí z údolí Moravy na západ a přetínající hřebeny Chřibů. Původně se jednalo o románský hrad se dvěma hranolovými věžemi, mezi nimiž byl umístěn palác. Na konci 15. století byl přestavěn goticky a později v 16. století renesančně upraven.

  Naše výprava se pomalu chýlí ke konci. V Náměšti vysazujeme Zdeňka a už je to jen malý kousek domů. Expedice pro mě končí přesně ve 20 : 14 45 pohledem za odjíždějícím Martinem.

  I když nás pronásledovala nepřízeň počasí, myslím, že jsme si ten týden plný tajemna a dobrodružství, historie a krásné přírody, propocených triček a mokrých bot docela užili.

STÁLO TO ZA TO !!!